Litvínov – Denně si povídá s bůžkem dlouhověkosti, kterého si přivezla z Mongolska. Vzhledem k tomu, že slaví 90. narozeniny, je zřejmé, že malá soška vystavená mezi porcelánovými hrníčky plní svoji funkci dokonale. O kom je řeč? O jubilantce Jaroslavě Šeflerové z Litvínova. Mnozí si ji pamatují spíše ještě pod jejím dřívějším příjmením Sieberová. V lukostřelbě úspěšně reprezentovala nejen své město, ale i celé Československo.
Když bylo této dámě pouhých 18 let, vzala ji známá ke slepé věštkyni v Hradci Králové. Ta mladé dívce z ruky pohmatem vyčetla, že jednou bude cestovat po celém světě jako úspěšná sportovkyně. Smála se tomu, protože se žádnému sportu nevěnovala. Jenže ona dáma nelhala.
Talent od boha
Jaroslava Sieberová byla rozvedenou maminkou syna, když potkala muže svého života. Bylo jí tehdy 31 let. „Zamilovala jsem se do kluka, který se vyučil zámečníkem v chemických závodech a tam ho přivedl jeho mistr k lukostřelbě. Byl to olympionik František Hyťha. Šla jsem se samozřejmě za ním podívat na střelnici, a tam mi řekli, ať to zkusím," vzpomíná Jaroslava Šeflerová.
Hned se ukázalo, že má talent od boha. „Lukostřelba, to není jen tak. Musíte mít dokonalou souhru celého těla a hlavy. Střílíte opakovaně a pokaždé musíte udělat vše stejně. Jeden sval povolí jinak a už lovíte šípy kdesi za terči. Ale já měla skvěle vše sehrané, takže ani nevadilo, že jsem si jako dítě zlomila kost v zápěstí a musela jsem střílet lukem pro leváky. Jeden rok jsem začala a už ten další mě chtěli vyslat na mistrovství světa do Polska," vzpomíná jubilantka.
Cestování s vůní i zápachem
Neodjela, protože ji podruhé čekaly mateřské povinnosti. Vše si brzy ale vynahradila, díky lukostřelbě projezdila celou Evropu. Jen do toho Polska se nepodívala. „Byla jsem ale dvakrát v Mongolsku. Poprvé, když jsme tam letěli, to bylo hrozné. Měli jsme dva přestupy, ale cesta zpět byla snad ještě horší. Letěli jsme totiž nejdříve do Omsku a báli jsme se, zda to ten stroj vůbec zvládne, všude se třepetaly celty. Odtud nás čekala cesta do Moskvy, a to snad bylo úplně nejhorší: každý z té ruské výpravy měl jinou těžkou voňavku. To byl takový puch, že jsem myslela, že budu zvracet. Ani jsem nebyla schopná sníst jídlo, co nám přinesli," vypráví s upřímným smíchem.
Nejraději naopak vzpomíná na výpravu do francouzského Grenoblu, byť to byla náročná sportovní zkušenost. „Od hor neskutečně fičelo, první den pršelo, takže jsme nemohli vůbec střílet. Dvoudenní program nám namačkali do jednoho dne. I tak na to ale vzpomínám ráda. Po závodech pro nás udělali nádherný banket." Naopak špatný dojem na ni udělala Belgie — šedivé průmyslové prostředí jí připomínalo tehdejší severní Čechy.
Jaroslava Šeflerová měla během osmi let, kdy byla v reprezentaci, opravdu mnoho výjezdů do zahraničí. Pravidelně se střídalo mistrovství světa s evropským šampionátem, to se navíc doplňovalo dalšími mezinárodními závody. Snad jen sportovci a pár umělců mohlo v sedmdesátých letech tolik cestovat. „Samozřejmě jsme viděli, jak propastný rozdíl je mezi západními zeměmi a námi. Ale co nám to bylo platné, stejně jsme neměli valuty na to, abychom si mohli něco pořádného koupit."
Rekord z trucu
I s tím málem, co dostávali jako kapesné, si ale dokázala zavařit na pořádný průšvih: „Neteř toužila po kalkulačce, tak jsem ji koupila, jenže nenahlásila. A oni ji našli. Byl z toho ohromný průšvih a další rok mi zakázali odjet na světový šampionát." To byl rok 1975. Reprezentantce z Litvínova sice zakázali odjet na nejprestižnější akci roku, na domácím šampionátu ale startovat mohla. A jak byla naštvaná, tak se rozhodla, že všem vytře zrak.
„Střílíte na různé vzdálenosti, vždy dvanáct sad po třech šípech. Na vzdálenost 50 m jsem nastřílela národní rekord. A i celkově jsem nastřílela ze všech nejvíc. Ani chlapi nenastříleli tolik, co já. Ale odjet na mistrovství světa jsem stejně nemohla a jen jsem sledovala, jak tam naši vyhořeli," říká rázně.
Doteď má doma všechny medaile i diplomy uschované. Ve sportovní ročence Rok sportu v Litvínově, kterou vydal SSK Chemopetrol Litvínov k 50. výročí založení největší tělovýchovné organizace v Litvínově v roce 1995, je jí věnována celá stránka i s výčtem jejích rekordů:
Mistr sportu, čs. reprezentantka v letech 1970–1978. V roce 1972 obsadila čtvrté místo na mistrovství světa v terénní lukostřelbě. Třikrát získala titul „Mistr ČSSR“ v terénní lukostřelbě, jednou „Mistr ČSSR“ v terčové lukostřelbě v sestavě FITA, dvakrát „Mistr ČSSR“ na vzdálenost 60 m, 2x na 50 m a 1x na vzdálenost 70 metrů. Byla držitelkou řady čs. rekordů a na mistrovství republiky získala celkem 9 zlatých, 7 stříbrných a 6 bronzových medailí.
Manžel i trenér
Škoda jen, že ve světě naše výprava nemohla konkurovat ostatním. „Luky mohl pořizovat svaz jen dle přiděleného rozpočtu. Já jsem navíc byla problém tím, že jsem potřebovala luk pro leváky. Dneska už i dorostenci střílejí s daleko lepšími luky, než jsme měli my v reprezentaci. Ale trenér nám říkal: nejdřív je hlava, pak tělo a pak až nástroj," snaží se tento „handicap" Jaroslava Šeflerová bagatelizovat.
Na litvínovskou střelnici, kde s Václavem Šeflerem trénovala mladé svěřence, chodila střílet až do svých 70 let. Že přestane, vyhrožovala už mnoho let předtím. „Můj muž byl skvělý trenér. Měli jsme dokonce spolupráci s Teplicemi, odkud k nám jezdily střílet handicapované děti. Ještě mnoho let poté jim Václav jezdil připravovat luky a opravovat šípy."
Nyní ji těší každý úspěch české lukostřelecké reprezentace ve světě, sleduje jejich výkony pravidelně. A povídá si s bůžkem dlouhověkosti, kterého si přivezla z výpravy do Mongolska. „Většinou jsem dětem vozila hračky. Zatímco v Rusku měli jen jeden typ letadla, v Mongolsku neměli vůbec nic. Tak jsem vzala aspoň jeho. A mám ho dodnes," usmívá se jubilantka.
V dobových novinách poznává každého člena výpravy. Foto: jip
