Neděle 7. březen 2021
Svátek má Tomáš

Teplicko - Petra, maminka dvou malých dětí, tříleté Barborky a sedmiletého Lukáše se dostala do styku s na Covid-19 pozitivním člověkem. Jakmile se to dozvěděla, nastoupila do karantény. Se svým manželem bydlí v malém panelovém domě v obci na Teplicku. Manžel, aby se také nenakazil, mohl chodit do práce, o rodinu se starat a nakupovat jim, si vytvořil provizorní příbytek v jejich sklepě.

„Ještě že máme sklep nově vybílený a máme tam čisto, dokonce jsme si na zem dali před časem i koberec. Manžel si tam dal lehátko, na kterém celou dobu přespával. Nechtěl k nikomu jinému, azyl mu nabízeli rodiče i naši známí, ale on nám chtěl být poblíž, kdybychom něco potřebovali nebo kdyby se mi přitížilo. Pozitivní test jsem měla jenom já, děti to ode mne naštěstí nechytly,“ uvedla Petra.

Petra, aby se z toho „nezbláznila“, si psala po celou dobu „domácího vězení“ deník „stále nezblázněné matky“, který zveřejňovala na Facebooku. A bavila tím všechny své přátele, i když ji všichni litovali a drželi jí palce, aby byla brzy zdravá a aby se děti nenakazily.

První den ve svém deníku uvedla: „Pocity střídají pocity, vždyť to není tak hrozné, tak si doma uklidím a odpočinu. Bože co tady budeme s dětmi zavření 10 dní dělat? Co když budu mít pozitivní test a budeme dalších 10 dní v karanténě? Desítky rozhovorů s rodinou, jestli jim je stále dobře a jestli jim už někdo volal. Dobře, chce to klídek, jdu si hrát a kreslit a dětmi. Začíná mně pobolívat hlava, bože je to Covid nebo stres? Děti začínají vymýšlet kraviny, sakra, šla bych spát, ale děti mají energie na rozdávání. V půl jednácté, konečně usnuli a mně pořád pobolívá hlava. Tak uvidíme ráno.“

Hlášení z 2. dne karantény: „Hlava bolí tak nějak divně, na střídačku, začínám být nervózní. Děti jsou v pohodě. Stále nikdo nevolá, pouze pár telefonů s rodinou, zda jsou všichni ok, je to dobré, nikdo nemá žádné příznaky. Uvařeno, vyžehleno, vytřeno, hlava mně stále bolí, větrám non-stop. Zelňačka je málo kyselá, sakra, neztrácím chuť? Zvládli jsme celé jedno kolo hry Člověče nezlob se, v druhém už Bára začala porušovat pravidla. Děti vydržely být hodinu a půl, co jsem žehlila, hodní, pak vytopily koupelnu.

Čtvrtý den karantény se Petra objednala na testy, na které musí i děti. Pátý den Petra ztrácí čich v levé nosní dírce „Levou nosní dírkou nic necítím, jako že opravdu vůbec nic, pravá nosní dírka aspoň částečně cítí“. „Začíná být ponorka, děti kňourají a hádají se, chci si nalít sklenku vina, bože, ta flaška nejde za žádnou cenu otevřít! Po deseti minutách ji vracím do ledničky, snad mi ji pak manžel otevře. Děti pohádky nebaví, stavebnice je nebaví, lego je nebaví, je čas na pohybové aktivity. Střílíme lukem a bruslíme v košících. Luky sleduje kamarády před barákem, jak hraji fotbal, dělá jim rozhodčího. Volá na ně, že nemůže ven, že je nakaženej. Jo a moc děkuji všem, co píšete, jak se máme, jak nám je a jestli něco nepotřebujeme. Věřte, že teď víc než kdy jindy si toho fakt vážím a pomáhá mi to, nejsme v tom sami!“

Karanténa den 6.: „Kdo uhádne, kolikrát moje děti za 12 hodin řeknou větu mami, koukej? Dneska je dovolen mobil a tablet. Děti jsou stále neobvykle klidné, jdu si zacvičit, jóguji, medituji, paráda, cítím se dobře. Je 17 hodin a už vidím, že dětem nic není, skáčou na gauči, dělají salta, přeskakují překážky a pak přichází opět věta Mami, koukej!“

Sedmý den konečně může Petra se svými dětmi ven, jdou totiž na testy. „Bereme to zodpovědně, po snídani si napouštím vanu, z pralesní ženy se stává zase jen žena. Děti chtějí jít také do vany, tak je také vydrhnu. Myju jim vlasy, škoda, že necítím, jak jim voní. Připravuji nám sváteční oblečení, je to událost, půjdeme ven! Oblékáme se, voním se, i když nevím pro koho, já to necítím, doktorka se sestřičkou, co budou ve skafandru to taky neucítí a dětem to je jedno. Konečně opouštíme zdi našeho bytu, na chodbě je celý zástup dělníků, no super, roušky, rukavice a rychle do auta ať nikoho neohrožujeme. Před barákem děti, sakra, utíkám s těmi svými rychle do auta. Jedeme pomalu, je to tak krásné vidět lidi, auta, zavřený krámy. Přijíždíme do nemocnice, vystupujeme zakuklení z auta. Je to tady. Bára prostě odmítá roušku. Po asi dvacátém vysvětlení a opětovném nasazení to vzdávám. Na odběrech jedna pani před námi, jdeme během pár minut na řadu. Nějaké informace a už si zakuklená sestřička bere Lukyho, slyším jen au a hotovo. Jdeme s Barčou. Barča zaujímá nepřátelský postoj, kroutí hlavu a kope, sestřička je hrozně hodná, zvládá Barče odebrat vzorek. A teď já, zvládám to, nekopu ani nekroutím hlavou, jsem holka šikovná. Odběr je otázkou dvou vteřin, světe div se, žádný čip nám nikdo do mozku nedal, nechce se mi při odběru ani brečet, ani mi neteče krev nebo něco podobného. Asi chybné konspirační teorie. Venku čeká cca 7 lidí, žádné fronty, žádné drama, lidé se tváří mile. Domů nespěchám, užívám si stání v koloně, bereme to přes Braňany, prostě si užíváme auto výlet. Doma se musím s Lukym učit, dle jeho výrazu je to těžká pruda, ale nakonec nějaký úkol zvládáme. Zítra očekáváme zprávu o našich nosních sekretech, tak uvidíme.

Osmý den se Petra dozví výsledky: „Třikrát v životě jsem měla pozitivní test, dvakrát jsem si to moc přála, tentokrát jsem s tím spíše počítala. Malá noční můra se stává realitou, přichází pozitivní výsledek – můj - děti jsou negativní. Takže jedem další kolo, vypadá to na dalších společných 10 dní. Po hodině odkládám mobil z ruky, najednou se mi nechce s nikým mluvit ani nikoho ujišťovat, že jsem v pohodě, protože přestávám být v pohodě. Ok, tak je na čase se otřepat a vymyslet plán na dalších deset dní, píšu si seznam. Taky si začínám uvědomovat, že v krizových situacích se lidi kolem mě rozdělujá na tři skupiny, lidi od kterých pomoc čekáš a ona opravdu přijde, lidi od kterých pomoc čekáš a ona nepřichází a pak lidi od kterých tu pomoc nečekáš a ona přichází pomalu v největší míře. Takže díky všem!

Dvanáctý den karantény: „12 dní zavřená doma, kromě testovacího dne jsem nevystrčila ani palec ze dveří bytu, je to takové menší domácí vězení. Naštěstí jsem to jako dítě nebo puberťačka nikdy nezažila - domácí vězení - hrozný trest - ale já nic neprovedla.“

Karanténa den 16.: „Je tu poslední celodenní karanténa, zítra už můžeme jít ven! Hurááá! Tak já to tak trošku shrnu. Těch 16 společných dní naše vztahy vcelku utužilo. Jasně, až na pár škobrtnutí musím s radostí říct, že jsme to zvládli. Děti se naučily bez zbytečných řečí jíst pravidelně u jídelního stolu. Každý den jsme jedli společně a zjistili jsme, když více nasloucháme svým potřebám, tak to všechno tak nějak víc funguje. Zjistila jsem, jakou mají naše děti neskutečnou fantazii a i přes to, že se občas pohádají, tak se bezmezně milují, hrají si a pomáhají. To bylo vidět každičký den. Já doufám, že jim tenhle krásný vztah vydrží po celý život. Byla to zkouška a my v ní obstáli! Jsem na nás na všechny hrozně hrdá, hlavně na ty naše malé raubíře! Dnes si jen naliji sklenku a dám nohy nahoru. A konečně budeme pohromadě všichni!“

Aktuálně

Lidé

Co se chystá

Tipy na výlet

Zajímavosti

© 2012 - 2018 | E-teplicko.cz | Linelab.cz

Webové stránky skupiny používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací