Ústecký kraj - Narodil jsem se v roce 1960. Mým rodičům tehdy bylo již čtyřicet let. Narodil jsem se jim později, což byl důsledek válečných útrap. Oba moji rodiče prošli lágrem, maminku do lágru odvlekli z jugoslávských hor od partyzánů, otec si lágr „vysloužil" za neposlušnost při totálním nasazení.
Proč to zmiňuji? Protože tato skutečnost formovala celý můj následný život. Za to, jaký jsem, vděčím mým rodičům. Vyrůstal jsem ve Stráži pod Ralskem, šedesátá léta byla nádherná, nádherné dětství, pak přišel ohromný „mrak", který mnoho dalších událostí změnil a ovlivnil. Oba rodiče vděčili za svůj, a tedy i za můj, život osvobození Sovětskou armádou v dubnu 1945. Otec tehdy pracoval u vojenského útvaru. Pak přišla 21. srpna 1968 okupace Československa, zlomový okamžik ve vnímání reality. Otec byl vyloučen z KSČ, ztratil zaměstnání, tedy nikoli doslovně, stal se uklízečem v kině.
Žili jsme skromný, ale překrásný život v tehdy malé a malebné Stráži pod Ralskem. Už jako kluk jsem chtěl být něčím, co by vyzvedlo kluka z tepláků. Chtěl jsem plout na lodi, chtěl jsem poznat a vidět „svět". Můj vzor a starší kamarád Honza Ondrák se šel učit na lodního mechanika do Děčína a plul na lodích ČSPLO. Moc jsem si přál být jako on. To se mi podařilo a v roce 1975 jsem byl přijat a šel se učit do Děčína na lodního mechanika. To jsem ještě nevěděl, že od toho roku mi bude Děčín „souzen".
Vyučil jsem se a začal pracovat na lodích Československé plavby labsko-oderské. Nebylo to tak jednoduché. Byl jsem synem člověka ze seznamu. To, že jsem skončil na zahraniční plavbě, má svou historii. V roce 1976 jsem začal v Děčíně boxovat. K boxu mě přivedl můj tehdejší vychovatel z internátu Ladislav Kučera, někdejší Československý reprezentant v boxu, účastník olympijských her v Tokiu. Já byl jako syn pravičáka určen pro tuzemskou plavbu, ale tehdejší šéf personálního a v jedné osobě funkcionář boxu soudruh Šťastný chtěl mít „Foldynu" v mančaftu. Tak mě z tuzemské plavby z Holešovic převeleli na Závod zahraniční plavby, a jak byla ligová přestávka, já vyplul do Hamburku.
Prošel jsem u ČSPLO na palubách lodí všemi palubními funkcemi. Byl jsem řadu let i přístavním kormidelníkem, rok jsem si v této funkci odsloužil i v Hamburku.
Stihl jsem se oženit, rozvést a oženit. Mám pět dětí a dokonce již i dva vnoučky. V roce 1991 jsem to na palubách lodí „zapíchnul" a šel na „břeh". Od té doby jsem byl snad vším. Při tom všem jsem si doplnil vzdělání, vystudoval střední školu a odmaturoval.
V roce 1989 jsem v prosinci vstoupil do ČSSD, kterou jsem po výzvě ze Svobodné Evropy obnovoval. Politika mě bavila a stále baví, vždy jsem byl však rebelem. Rebelem svazákem, který řekl, že je v SSM, aby nebyl nápadný, že v SSM není. Rebelem dokonce kandidátem KSČ, kdy jsem pod dojmem perestrojky otevřeně požadoval tu pouze proklamovanou demokracii. Nějak mi to rebelování zůstalo, byl jsem a budu levičák. Proto chci, aby i ČSSD byla důsledně levicová, aby zastupovala zájmy těch, které reprezentoval i původní znak ČSSD. Vždyť tam byly klasy a ozubené kolo. Rudá a modrá barva.
Dnes se celá tzv. levicová sociálně demokratická Evropa modernizovala a liberalizovala a ve znaku z původní rudé barvy a symbolů zbyla jen většinou oranžová růže, což vypadá jako znak strany zahradníků. V současnosti je tato strana více chápána jako strana pro menšiny a multikulturu. Já se snažím vrátit zpět, aby sociální demokracie byla strana lidí práce, aby reprezentovala zaměstnance, ty, co to HDP, kterým se tak často chlubíme, tvoří. Ty musíme reprezentovat. Proto jsem v politice.
To je můj stručný životopis, o zájmech psát nebudu, není to důležité. Důležité je, že chci v politice reprezentovat dolních deset miliónů a nikoli ty, co nosí v náprsní kapse zlatá plnicí pera.
